Vítejte!

8. dubna 2018 v 16:17
Vítejte na tomto blogu!
Protože jsem zjistil, že i skoro 5 let po mém návratu z Indie na tento blog občas někdo zavítá, rozhodl jsem se čtenářům usnadnit orientaci na něm. Blog vznikl již v srpnu 2007, kdy jsem vyjel studovat na jeden semestr do Finska. Pak jsem na něj psal v létě 2009 z indického Ladaku, v roce 2010 z třítýdenního výletu do Finska a konečně od léta 2012 do léta 2013, když jsem byl jako dobrovolník v indickém Ásámu.
Pokud si chcete přečíst mé zážitky z tohoto posledního a nejdelšího dobrodružství od začátku do konce, doporučuji vyhledat si v archivu (vlevo na stránce) Červenec 2012 a začít články v něm, ten první je úplně dole. A pak Srpen 2012 atd.
Snad máte dost času Usmívající se Přeju příjemné čtení!
Fotek najdete v článcích jen pár, ale můžete navštívit Fotogalerii
 

Zpátky v Česku

30. července 2013 v 9:39 |  Rozloučeni, cestování a odjezd
Co napsat na závěr svého vyprávění o Indii? Nechci bilancovat, co mi dobrovolná služba dala a co vzala, jestli mé rozhodnutí vyjet bylo správné, a podobně. Na to je ještě moc brzy. Pokusím se ale o shrnutí některých rozdílů mezi společností naší a tou, kterou jsem poznal v Indii - především tedy na venkově kolem Golaghatu.
1) Učitelé, podobně jako kněží, patří mezi nejvzdělanější a nejvíce respektované osoby. Rodiče (zvlášť pokud jsou negramotní) autoritu učitele nezpochybňují, takže se hned líp vyučuje.
2) I když kmen Adibasi neuznává kasty, panuje tu jako v celé Indii hierarchie. Vždy se ví, kdo je nadřízený a kdo podřízený. A nadřízeného se většinou slepě poslouchá, i když říká blbosti. Diskutování či hádání se s ním není zvykem. Tak třeba naši učitelé poslouchali ředitele školy, přestože neměl skoro žádné pedagogické zkušenosti, a ten se zas musel - ač nerad - podřizovat rektorovi komunity.
3) I přes horké podnebí se lidé zahalují více než u nás. Minisukně tu samozřejmě neznají. V kostele nenajdete nikoho v kraťasech a většina dívek a žen tam má závoj přes vlasy.
4) Na ulicích indických měst panuje obrovský nepořádek. Indové nejsou zvyklí na odpadkové koše či kontejnery, které se pomalu na některých místech objevují. Házejí prostě odpadky na zem tam, kde zrovna jsou. Když jsem ve škole chtěl po jednom klukovi, aby sebral obal od sušenek, který odhodil na školním dvoře, nechápal. Vždyť 3x týdně žáci uklízejí školu v rámci předmětu Work Experience!
V kontrastu s péčí o veřejné prostory velmi dbají na čistotu svých věcí. Všechny domy, které jsem navštívil, byly krásně uklizené, všichni Indové (kromě hrajících si dětí a žebráků) chodí ven v naprosto čistém oblečení, všechna auta ve městě jsou umytá. Jezdit se zaprášeným autem (motorkou, kolem) je prý ostuda. Což znamená mýt svůj dopravní prostředek tak každý druhý den, protože prachu a bahna je i na asfaltových cestách dost. Vůbec na čištění a zdobení vynaloží Indové takového času!
5) Ženy jsou více než u nás podřízeny mužům. Rodiny často zaplatí soukromou školu synovi, ale dceru pošlou do státní školy, která je zdarma. Na ulicích člověk potkává skoro jen muže; ženy zůstávají doma. I pro nás typicky ženské práce, jako šití na šicím stroji, vykonávají muži. (O školství to neplatí, tam je žen hodně.)
6) Úroveň vzdělání na státních školách stejně jako úroveň zdravotní péče ve státních nemocnicích stojí za …
7) Lidé jsou velmi pohostinní, váží si návštěvy (zvláště evropské), a i přes svou chudobu nabídnou hostům to nejlepší, co můžou.
8) žádné reklamní letáky supermarketů (ani žádné supermarkety), skoro žádné billboardy - moc příjemné!

Z Ladaku do Dillí a domů

29. července 2013 v 13:57 |  Rozloučeni, cestování a odjezd
Ve vsi Mulbekh jsem strávil dva dny s českými dobrovolníky z hnutí Brontosauři v Himálajích, kteří tu vyučovali na škole (tak jako já před čtyřmi roky) a pomáhali stavět hostel a novou budovu školy. Byl to nezvyk, vidět zas po roce Evropany manuálně pracovat. A mluvit s tolika lidmi česky. Jen mě mrzelo, že měli již vytvořené týmy a připravený program, takže jsem s nimi učit nemohl, i když se mi po vyučování indických dětí po pár dnech cestování už stýskalo. Tak jsem hlavně sledoval a fotil - a s dětmi se bavil o přestávce. Bydlel jsem v rodině, která mě ubytovávala již tenkrát. Protože pán má státní zaměstnání, byla dost bohatá, což mělo i nevýhodu: celý den běžela v kuchyni/obývacím pokoji televize a rušila konverzaci. No jo, pokrok nezastavíš.
V autobuse do Lehu, hlavního města Ladaku, jsem potkal Janu a Vaška, na které jsem natrefil již v Dillí u Lotusového chrámu. Cestovali přes stejná místa jako já, ale díky domluveným kontaktům přes http://hospitalityclub.org poznali mnohem víc lidí a zažili spoustu zajímavých příhod. V Lehu se mi tentokrát ani přes skvělé restaurace a levné ubytování v Guest Housu nelíbilo. Všude samí západní turisté a lidi, co se turismem živili. Taková koncentrace restaurací, obchodů, tibetských trhů, cestovních kanceláří a internetových kaváren se těžko najde jinde na světě.
Po dni a půl jsem se, už opět sám, vydal na 18-hodinovou cestu minibusem do Manali, při které jsme zdolali průsmyky ve výšce i přes 5000 m n.m. Zatímco některé úseky silnice byly pokryté krásným asfaltem, jiné byly v daleko horším stavu než naše polní cesty. Celou dobu řídil jediný šofér, který si odpočinul jen v době přestávek na jídlo. Po přespání v Manali jsem cestoval busem do Shimly a kochal se pohledem na broskve, jablka a hrušky trhovců vedle silnice. Shimla, bývalé letní hlavní město celé britské Indie, se mi i díky (na Indii) chladné teplotě a tiché pěší zóně v centru moc líbila. Jen hotely jsou tu i mimo sezónu předražené.
Horskou železnicí a pak normálním vlakem jsem k ránu dojel do Dillí, setkal se v hotelu se svým batohem a užíval si brouzdání wi-fi, která z recepce zasahovala i do mého pokoje v 1. patře. Další den jsem navštívil organizaci Salaam Baalak Trust, která poskytuje jídlo, zdravotní pomoc i ubytování a vzdělání dětem z ulice. Jen jimi organizovaná procházka mě zklamala - myslel jsem, že uvidím i slumy nebo děti žijící na ulici, ale viděl jsem jen již zabezpečené děti v budovách organizace a dobrovolníky z USA či Švýcarska, co s nimi procvičovali angličtinu.
Cestou na letiště jsem si užíval, že mám pro sebe skoro celé metro, protože nová linka mezi New Delhi Railway Station a Indira Gandhi Airport byla v kontrastu k ostatním skoro prázdná.

A pak už letiště, filmy v letadle, přestup v Moskvě, nudnější let bez filmů a daleko od okýnka do Prahy, přistání, české nápisy, přivítání s rodinou a několika přáteli, cesta domů po širokých a prázdných silnicích ...
 


Mulbekh

9. července 2013 v 9:19 |  Rozloučeni, cestování a odjezd
Ahoj!
Zdravim z ceske oazy v Himalajich, ze skoly ve vsi Mulbekh. Zdravotne jsem uz uplne v pohode a mam se moc dobre - v krasne prirode, mezi milymi ladackymi i ceskymi lidmi. Teste se nekdy na fotky z uzasne se rozvijejicicho dila Brontosauru v Himalajich!

Kasmir

7. července 2013 v 10:01 |  Rozloučeni, cestování a odjezd
Posilam dalsi zpravy z cestovani:
Zatimco Delhi me prijemne prekvapilo, ze nebylo tak spinave a preplnene, jak jsem cekal (asi proto, ze jsem nenavstivil Stare Mesto), ted uz mam i par neprijemnych zazitku.
Z Amritsaru jsem jel do Jammu 8 hodin autobusem. Vedro se dalo prezit jen proto, ze byly oboje dvere a vsechna okna otevrena. Muj soused, s turbanem na hlave jako spravny Sikh, do me porad narazel loktem nebo nohou. Jammu se mi vubec nelibilo. Porad panovalo horko. Navstivil jsem jeden z vyznamnych hinduistickych chramu a mel pritom takovy blby pocit. (S temi nabozenstvimi je to vubec zajimave: Ve state Punjab prevazuji sikhove, stat Jammu a Kasmir ma 3 rozdilne casti: v Jammu prevazuje hinduismus, v Kasmiru islam, v Ladaku buddhismus.) Assamska SIMka mi tu nefungovala. Ale s pomoci nekolika mistnich ochotnych lidi se mi podarilo dovolat se kamaradce z Ladaku, v jejimz dome jsme pred 4 lety par dni prespavali, a nakonec se stastne setkali i s jeji kamaradkou. Studuji tu prvnim rokem na college, pocitace a prirodni vedy, ale nejsou tu stastne - je tu horko, zadne buddhisticke klastery, zadni pribuzni, studuji v hindstine, kterou moc neovladaji ...
Jizda nocnim busem do Srinagaru byla stejne neprijemna jako predchozi, opet jsem byl jediny Evropan. Jen se v horskych prusmycich konecne trochu ochladilo. Bus dojel jen 8 km pred Srinagar, odtud jsem musel jet jinym dal, ale ten zas dojel na zapadni konec mesta, takze autoriksou za 60 rupii jsem se konecne dostal k Noor Guest House, kde jsem se za 300 rupii na noc v pokoji bez zachodu a sprchy ubytoval. Proslule house boaty jsem odmitl jako prilis drahe.
S pujcenym kolem jsem odpoledne navstivil nekolik muslimskych pamatek. V jedne z nich (Rosabal Shrine) se podle nekterych lidi nachazi hrob Jezise Krista. Podle teto teorie nevstoupil po svem zmrtvychvstani do nebe, ale odesel z Izraele do Iranu a Indie. Tento dum se ale nesmi fotit a uz vubec me muslimove, co ho hlidaji, nepusili dovnitr.
Srinagar me trochu zklamal. Mesto je to rusne stejne jak vsechna ostatni indicka mesta, preplnene indickymi turisty (evropskych nebo americkych tu moc neni).
Dneska jsem chtel brzo rano odjet busem od Kargilu a Mulbekhu v Ladaku, kde pusobi cesti dobrovolnici. Rano jsem ale mel prujem a citil jsem se tak slaby, ze jsem musel plan odlozit. Kdyz jsem si sel koupit vodu 100 m od penzionu, musel jsem si na par minut sednout, jak jsem omdleval. Ale ted odpoledne uz se citim trochu lip.

Obrazek a par slov z cest

4. července 2013 v 18:26 |  Rozloučeni, cestování a odjezd
Ahoj!
V nedeli brzo rano jsem se rozloucil s Golaghatem a vyrazil na 50-hodinovou cestu vlakem do Dilli. Tam jsem stravil den a pul, mj. se setkal u Lotusoveho Chramu s dvema prijemnymi Cechy, Janou a Vaskem. Ted jsem v Amritsaru, kde je prosluly Zlaty chram. Mam se dobre, s Bozim pozehnanim zatim vse vychazi, jak ma.
At se vam taky dari!

Začíná loučení

23. června 2013 v 18:35 |  Rozloučeni, cestování a odjezd
Ahoj,
píšu pravděpodobně poslední příspěvek z Golaghatu, protože za týden touto dobou budu už sedět ve vlaku na cestě do Dillí. A pořád je tu tolik práce a tolik věcí, které bych ještě chtěl udělat! I když mám stovky důvodů, proč se do Česka těšit, stejně je mi momentálně smutno z toho, že toto místo se všemi mě známými lidmi opustím. Naopak před pár dny mě tu všechno a všichni štvali a domů jsem se těšil víc.
Teplotní rekordy sice již nepadají, ale horko stále zůstává. Každý den se tak od 6 ráno do 11 večer pořád potím a vůbec mě to už nebaví. Zvlášť když nejde voda, jako třeba dnes, a zásoba vody v 40-litrovém barelu v mé koupelně dochází. O to víc mě překvapilo, když jsem se na internetu dočetl, že v indickém státě Uttarkhand zahynuly před pár dny stovky lidí při povodních.
Ve čtvrtek začaly v naší škole pololetní testy. Požádal jsem, aby se mé předměty psaly v prvních dnech a abych tedy stihl opravit své testy, kvůli čemuž mám ale zas práci navíc.
Ve středu, kdy dostali žáci studijní volno, jsem si udělal poslední - a možná nejdelší - výlet na kole. Mimo jiné jsem se na půl hodiny schoval před lijákem do jednoho domku z hlíny, bambusu a s plechovou střechou, jehož obyvatelé mi sice přinesli stoličku na posazení, ale za celou dobu se mnou nepromluvili ani slovo, až při odjedu mi nabízeli ananas. Narozdíl od všech ostatních lidí, kteří se hned anglicky, hindsky nebo asámsky ptali, odkud jsem, kam jedu, atd.
Včera konečně došlo na dlouho plánované zopakování návštěvy jedné rodiny v Golaghatu. Ráno mi zavolali a pozvali mě, ať přijdu na večeři a pak u nich i přespím. Sešla se nás tam stejně jako minule zajímavá společnost: rodina se třemi dětmi, která chodí do baptistického sboru, učitelka Punam - hinduistka, její kolega (mimochodem výborný matikář) Mrinal - muslim, já katolík. Kozí maso s rýží a zeleninou bylo sice výborné, ale protože jsme večeřeli podle místních zvyklostí až těsně před spaním někdy v půl desáté a protože mi paní pořád postupně přidávala, dlouho jsem nemohl usnout, jak jsem byl nacpaný. Zvlášť když byla snad nejteplejší noc za celou dobu, co tu jsem. Tak jsem si po půlnoci v pokoji, kde kromě mě spaly ještě jejich dvě děti, zapnul svůj počítač a chvíli brouzdal po internetu.
Dneska probíhala v naší farnosti zas jedna oslava - Purus Diwas, tedy Den mužů. Od ostatních oslav se lišila tím, že většina tanečníku, kteří vystupovali po biskupem sloužené mši a po hromadném obědě, byli muži.
A jedna špatná zpráva na konec: mladého učitele z naší školy, který byl již několik dnů jako většina lidí trochu nemocný, odvezla před dvěma dny záchranka. Má malárii. Dosud jsem nikoho s malárií neznal. Mám se začít bát komárů? Oprava z 28.6.: nakonec nemá malárii, ale břišní tyfus.
To je prozatím ode mě vše. Jestli si najdu čas, tak přidám nějaké nové fotky. Už by to chtělo. Jinak doufám, že ještě napíšu z Dillí nebo jiných míst při svém závěrečném cestování.

Mějte se všichni pěkně a radostně, i když tomu třeba vnější okolnosti nepřejí ...

A slunce pálí jen

16. června 2013 v 17:47 |  Indie - jaro
Zdravím do Česka!
Tento týden pokračovaly horké a suché dny. V nejteplejší den, ve středu, padly dokonce na 6 místech Assámu teplotní rekordy (většinou kolem 38°C, což na Indii zas tak moc není, ale na Assám jo). Ani v noci se moc neochladilo, přestože byla jasná obloha. Naštěstí v těchto dnech skoro pořád šel proud (elektrárny musely jet na plný výkon), takže mohly být v provozu větráky a horko se ve škole i v mém pokoji dalo nějak snést. Co mi taky jiného zbývalo, když už tu budu jen dva týdny a mám toho teď tolik na práci! V noci jsem trochu riskoval, protože jsem si nechával kromě okna otevřené i dveře, ale nikdo se ke mně nevloupal. Ve čtvrtek ředitel školy odvolal odpolední hodiny a vyhlásil na pátek a sobotu kvůli horku prázdniny - tak jako všechny školy v Assámu. Moc jsem z toho radost neměl, protože ve třetí třídě vyučuju právě jen v pátek a sobotu, a v tyto dva dny jsem chtěl opakovat na pololetní testy, které začnou příští čtvrtek. Aspoň jsem měl víc času na přepisování zadání těchto testů od učitelů do počítače.
Teď už máme trochu chladněji, protože včera nám poprvé po dlouhé době krátce zapršelo a obloha se zatáhla.
Dnešní návštěva baptistické rodiny, kterou jsem naplánovali před čtyřmi týdny a na kterou jsem se tolik těšíl, nakonec nevyšla. Dopoledne mi přišla SMS, že mají nějaké problémy a otec rodiny není doma a že chtějí, abych je navštívil jindy. Přestože vím, že většina naplánovaných akcí tady v Indii z nějakého neznámého důvodu nevyjde, hodně mě to zklamalo. Po předchozích dvou dnech, kdy jsem skoro celou dobu nedělal nic jiného než přepisoval testy a dozíral nad klukama, jsem měl pocit, si dnes zasloužím nějakou zábavu. Zvlášť když mi včera připadalo, že jsem jediný, kdo tu pracuje. Deepak odjel domů, aniž by mi to zas řekl, a Otce Anthonyho a Dilipa jsem celý den viděl jen se spolu bavit nebo s někým volat mobilem.
Tak jsem se aspoň dnešní podvečer projel na kole rozsáhlou čajovou plantáží.
No, tak jsem si trochu postěžoval, ale zato musím dodat, že předchozí dny byly velmi příjemné. Zítra jsem pozván na snídani v komunitě v Rangajanu a večer (s větší pravděpodobností než dnes) na návštěvu jedné rodiny kousek od nás. Když se chci pobavit, tak sleduju svůj stín chvilku před polednem - je nezvykle krátký, protože slunce je tak vysoko, jako v Evropě nikdy nemůže být.

Co se to v Česku děje za revoluci?

Období nemocí

9. června 2013 v 17:08 |  Indie - jaro
Ahoj přátelé i ne-přátelé,
tak mi připadá, že se letošní monzun spletl a místo do Asie zamířil do Evropy. Máme tu pořád sucho, prší jen zřídka a krátce. Přichází doba setí rýže, kdy by měla být pole zatopená vodou do výšky ideálně 15 cm, ale většina polí je stále suchá. Naštěstí je převážně zataženo, takže horkem moc netrpím.
O zajímavé události není nouze. V úterý utekl z intru v areálu školy Jibon Jyoti jeden z nejstarších kluků, student 8. třídy na druhé salesiánské škole (Don Bosco High School). Náledující den dorazil z 200 km vzdáleného města Dibrugarh jeho otec - policista - spolu se třemi kolegy, naštěstí v civilu, aby zjistil od jeho známých, kde může být. Vyšlo najevo, že útěk plánoval už 3 měsíce. Noc poté byl nalezen v jiném městě spící na ulici.
Nebo jednou jsem si uvědomil, že už jsem dlouho neviděl jednoho kluka, který pracoval v našem středisku v Golaghatu. Zeptal jsem se proto, co se s ním stalo, a bylo mi řečeno, že utekl se svou dívkou do domu své rodiny. Když prý jeho příbuzní přijeli do domu rodiny dívky, 17-leté studentky taktéž Don Bosco High School, aby oznámili, kde se nachází, vyhnali je její rodiče se zlostí ven. Nyní už tato holka nosí sárí jako vdané ženy.

V každé třídě teď poslední dobou chybí snad ještě víc dětí než obvykle, kolem čtvrtiny. Většina z nich proto, že jsou nemocní - horečka, bolest břicha, kašel, apod. Priscila, učitelka bydlící na školním intru, také už přes týden marodí se žloutenkou. Dostala ji prý z vody, přestože v areálu školy je filtrovaná, což zjevně nestačí. Uvědomuji si, jaké mám štěstí a výsadu, že ve škole i v komunitě dostávám jen převařenou vodu. Možná i díky proto jsem od období prachu v zimě nebyl nemocný, jen bývám někdy unavený. Když jsem se divil, že je teď tolik lidí nemocných, a říkal, že u nás marodíme hlavně v zimě, řekl mi bratr Thomas, že tady je to naopak - v zimě jsou nemocnice prázdné, v létě tak plné, že pacienti musí ležet na verandách. Učitelé říkají, že je teď "season when everybody gets sick" (tedy sezóna, kdy každý onemocní), ale to říkají snad každý měsíc od počátku mého pobytu ...
Přeju vám, ať už máte pěkné letní počasí a ať se máte dobře!

Duchovní obnova po indicku

2. června 2013 v 16:50 |  Indie - jaro
Ahoj přátelé,
od minulé neděle do této středy probíhala na hřišti před naší školou v Rangajanu velkolepá Charismatická duchovní obnova, na kterou dorazilo tak 6000 účastníků z okolních vesnic i ze vzdálenějších míst. Studenti naší školy dostali prázdniny, protože někteří z nich se akce také zúčastnili, a hlavně protože v hluku z reproduktorů a množstí lidí všude kolem by se vyučovat nedalo. Osmičlenný tým, který obnovu pořádal, bydlel v pokojích pro hosty v naší komunitě v Golaghatu. Protože naše dvě kuchařky nestíhaly připravit večeři včas (místo v 19.30 bývala až ve 20.30), rozhodl jsem se po dvou večerech chodit na večeři s klukama: radší prostší jídlo včas, než lepší jídlo pozdě. Kluci byli rádi; malý Sunil pokaždé stál o to, aby po mně mohl umýt talíř.
Jel jsem se na obnovu na chvíli podívat v pondělí a ve středu. Jen na chvíli, protože dýl bych tam nevydržel. Jeden den zpívali účastníci asi hodinu pořád tu samou nudnou píseň, kterou tým předzpívával, druhý den zas pořád opakovali "Alleluia, alleluia" po každé krátké modlitbě a pak s rukama nahoře opakovali, co vykřikoval kněz na pódiu. (Samozřejmě, kdybych rozuměl hindštině, tak by mi to dávalo větší smysl). Do toho ještě obrovské vedro a místy pach zpocených lidí, i když se oproti mně potili mnohem míň... Salesiáni se dost modlili za počasí, protože v tomto období většinou již dost prší, ale zjevně to přehnali, nějaký deštík by se hodil. Přesto místní vydrželi být na této akci každý den osm hodin, a dokonce i naši kluci z hostelu tam jeli na dva dny.


Prázdniny jsem využil hlavně plánováním svého červencového cestování. V pondělí jsem také navštívil křesťanskou školu v Golaghatu, v níž jsem dosud nebyl, provozovanou baptisty. Ředitelka nejdřív dlouho nechápala, že se chci jen podívat do hodin, ne vyučovat, ale stejně mi to nedovolila, prý bych na to potřeboval nějaký formulář. Tak mě jen jeden vyučující, který měl zrovna volno, provedl po škole - vždy jsme vstoupili do třídy, pozdravil jsem žáky a učitele, případně se na něco zeptal, a zas jsme šli dál. Překvapil mě nízký počet žáků ve třídách: ve vyšších třídách kolem 30, v 1. třídě ale již jen tak 12, ve starší školce 7 a v mladší byli na hodině pouhé 3 děti! Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Bylo patrné, že sláva této skoro sto let staré školy, na níž kdysi studovaly i děti z okolních svazových států, upadá se vznikem nových škol.
Jinak si uvědomuji, jak teď čas šíleně letí: už za 4 týdny budu sedět ve vlaku na cestě do Dillí. A za měsíc a půl snad přiletím do Prahy.
Proč jsou teď, začátkem června, v Čechách povodně, nevíte někdo?
Mějte se,
Jirka

Kam dál